Etapa 5. Stockholm, Švédsko (440 km)
Probuzení v kempu výborný. Na palandě jsem bojoval nějaký čas s žízní a se záchodem, ale nechtělo se mi slézat. To, že jako nejmladší budu muset spát pořád na horních palandách, mě moc nebavilo. Nakonec jsem musel, to ty večerní pivka a trochu slivovice. Ostrov byl v mírném oparu a bylo po dešti. Pomalu se probouzel i zbytek, takže jsme v klidu zabalili a vyrazili na snídani. Ta byla tedy luxusní, takže si trochu vyžehlili tu včerejší zavíračku. Velký výběr všeho možného od vajíček, rybiček, sýry, salámy

až po marmelády a džemy, čerstvé pečivo atd. Kemp celkově perfektní a na dobrém místě. Chtěli jsme asi v deset hodin vyrazit, takže v půl jedenáctý jsme nastartovali stroje a vyrazili dál. Dnešním cílem byl Stockholm a hlavně stihnout trajekt do finského Turku.
Z kempu jsme se vrátili na hlavní a pokračovali směr Färjestaden, který je od kempu asi 10 km. Natankovali jsme a zajeli až k moři k marině, protože byl odtud výborný výhled na most Ölandsbron. Kousek za městem jsme najeli na silnici 137 a přejeli jsme po mostě zpět na pevninu a najeli na E22 ve směru na Norrköping. Začátek E22 byl dálniční, ale po pár kilometrech se už jelo po klasické silnici, kde se na střídačku střídal dvoupruh na pár kilometrech pro předjetí pomalejších vozidel. To bývá ve Švédsku docela časté a usnadňuje to plynulejší provoz. Celou dobu jízdy na sever jsme měli pocit, že jedeme do kopce. Silnice se různě zužovala, rozšiřovala a různě se točila mezi skalnatým lesem. Nejdříve bylo pod mrakem a postupně byla i částečně mlha. Některé úseky působily dost tajemně a bylo i poměrně chladno. Vypadalo to, že jedeme do hor. Každou chvíli jsme minuli nějaké jezero nebo po pravé straně i některý z fjordů, který se táhne hluboko do vnitrozemí. Až konečně po asi 150 km vylezlo slunce a začalo být i tepleji. U města Edsbruk jsme se zastavili u malé benzinky (2 stojany), kde ale byla i moc krásná restaurace a kiosek s perfektní terasou na břehu jezera. Sice jsme si dali jen kafe a koláč, ale vypadalo to, že by se tam dalo celkem slušně najíst.
Počasí se tedy začalo lepšit a my jsme se řítili dál na sever. Provoz celou dobu šel, víc vozidel bylo až kolem města Valdemarsvik a pak samozřejmě až u Norrköpingu, kde jsme najeli na dálnici E4 na Stockholm. Tady už byl provoz samozřejmě větší než na E22 a bylo už sem tam vidět i skupinky motorkářů co měli stejný cíl, a to trajekt do Finska. U Södertälje asi 40 km před Stockholmem jsme ještě natankovali a pak už začala doprava houstnout. Čím víc jsme se blížili k hlavnímu městu, bylo i pro motocykly složitější se někam posouvat. Stavební úpravy a samozřejmě odpolední popracovní čas nám komplikoval postup. V několika úsecích se to několikrát zastavilo úplně a chvílema to motorům chlazeným vzduchem nedělalo vůbec dobře. Naštěstí se několik posledních kilometrů jede ve švédské Blance, kde bylo o dost chladněji. Do Stockholm Värtahamnen odkud nám jel trajekt do Turku jsme dorazili chvíli před 18. hodinou. Před check-in už stálo spoustu motocyklů a pak na řazení před trajektem už jsme doplnili jednu z několika dlouhých řad a zdravili se s ostatními kolem. Za necelou hodinku už nás směrovali do trajektu, kde jsme zaplnili obrovskou plochu. Vypadalo to jak nalodění armádní techniky. Motocykly se ani nekurtovali. Takže klasicky jen zařadit rychlost a pryč. Tak doufejme, že nebudou vlny. 

Etapa 6. Turku, Finsko (Trajekt - 350 km / doba jízdy 12 h)
Čas odjezdu byl stanoven na 19:30, takže jsme měli cca 30 minut najít kajutu, dát sprchu, vyrazit na palubu, dát si pivko a kochat se vyplutím trajektu z přístavu. Na zadní části se pak udělal celkem šrumec a při poslechu živé kapely jsme vypluli mezi švédskými ostrůvky směr Finsko. Trajekt byl v podstatě přepaden motorkáři různých národností a ostatní cestující vůbec netušili co se děje. Začátek plavby vypadá, že řada ostrůvku vůbec nekončí a než se dostane trajekt na širé moře, tak to opravdu trvá. Ještě až se mine Kapellskär, tak jsou asi 30 až 40 km další a další ostrůvky. My jsme se šli projít po lodi a koukli do nějakých obchodů co kde je a koupili vodu do kajuty. Pak jsme dali poslední pivko a kolem půlnoci, dobrou. Pamatuju si, že když jsme měli mezipřistání na finských ostrovech Ålandy, tak mě probudil zvuk motorů. Ale opravdu jen na chvíli. Trajekt měl do Turku dorazit v 7:00 finského času a to znamená + 1 hodina. Jo a zase jsem byl na palandě.

Etapa 7. Himos, Finsko (300 km)
V Turku jsme byli na čas a připlutí do přístavu bylo zajímavé, protože ostrůvky byly hodně blízko. A protože jsme překvapivě dostali kajutu s oknem, bylo na co koukat.
Přestože byla loď nacpaná motocykly, výjezd byl organizovaný na jedničku a venku jsme byli poměrně rychle. Finská policie nejdříve vypadala, že bude kontrolovat doklady, ale nakonec šlo jen o dechovou zkoušku. Po testu jsme konečně vyrazili z přístavu, ale ne jako všichni vlevo na výpadovku z Turku, ale my jeli vpravo rovnou k hradu Turku. V tuhle dobu bylo v podhradí na trávníku jen několik pořádných zajíců. Hrad Turku mi trochu připomínal náš hrad Kost. Udělali jsme pár fotek a chtěli jsme se projet centrem a omrknout některé památky. Od hradu jsme se dali směr centrum a zajeli jsme ke kostelu Mikaelinkirkko, pak přes řeku Aurajoki a nakonec jsme skončili u katedrály Tuomiokirkko. Od katedrály jsme vyrazili z města po silnici 9 na E63 směr Tampere. V plánu je, si trochu projet Finsko. Po asi 30 km, jsme s E63 sjeli na silnici 41 směr Huittinen. Ve Finsku se dost často opakuje jedna a ta samá značka, pozor los. Na rychlostních silnicích nebo dálnicích je většinou plot, ale stejně jsou tam ty značky. Někde bývá podél cesty i hlubší příkop. Na silnici 41 nebylo nic a les byl v podstatě hned vedle silnice, takže jsme si museli dát pozor. Asi po 60 km jsme u města Huittinen pokračovali dál, ale už po silnici 12 na Tampere. Tento úsek je asi 70 km a v podstatě se dá říct, že je to pořád stejný, ale už jsou častěji vidět jezera, která jsou pro Finsko typická. V Tampere, které je třetím největším městem Finska a největším vnitrozemským městem v severní Evropě, jsme si projeli centrum. Nejdříve jsme zastavili na spojnici dvou jezer Näsijärvi a Pyhäjärvi, které je přímo v centru Tampere. A pak jsme se jeli podívat na prapodivnou katedrálu Tuomiokirkko.

Katedrála Tuomiokirkko byla postavena v letech 1902 až 1907. Katedrála je proslulá kontroverzními obrazy nahých lidí na zdech kolem hlavní lodi kostela. Zajímavý je také obraz znázorňující Smrtku.

Pak jsme se vydali dál na 9/E63 směr Jyväskylä, ale po asi 35 km jsme z této rychlostní silnice sjeli a jeli jsme po 58 směr Keuruu a pak po 56 směr Jämsä. Cesty prfektní, sem tam nějaká zatáčka, lesy, jezera apod. V Jämsä jsme pak natankovali a najeli znovu na 9/E63 směr Jyväskylä. Po cca 7 km už byla odbočka Super Rally a Himos. Přímo na spojnici nebo hrázi dvou jezer Patalahti a Kaiholahti jsme se zařadili do fronty před hlavní bránou. Takže jsme tady!

FH-DCE Super Rally® 2019, Himos, Finsko
Popojíždění bylo sice dost šílený, ale hned za zatáčkou se to třídilo podle toho, kdo měl zaplaceno nebo kdo musel platit cash, popř. další varianty nějakého pre-bookingu. Po pozdravení na bráně a vyfasování, všeho potřebného jsme jeli rovnou do kempu. Další část kámošů už byla cca hodinu na místě a zrovna zabírali kus trávníku, kde jsme postavili stanové městečko se základnou a s vlajkou České republiky.
Himos je vlastně ski areál, ale pozor nepředstavovat si něco jako hory. Celé Finsko je placka a v Himosu jsou prostě za barákem dva kopce. Nejvyšší hora Finska Halti má 1324 m n. m. a je někde až na norských hranicích a kdo ví, jestli opravdu patří Finsku. Takže Himos je pár sjezdovek, vleky, spousty bungalovů, větších ubytovacích domů, jezera a Centrum. V Centru byla velká hala (koncerty, snídaně), obchody, stánky s jídlem atd atd. Celý kemp vzdálený cca 500 m od Centra se rozprostíral pod sjezdovkami a na jedné z nich ještě byly dvě obrovské hromady sněhu.
Hlavně tím, že v tuto roční dobu není v této oblasti tma, ztratili jsme během chvíle absolutní pojem o čase. Večer (bylo jak v poledne) jsme skoro všichni vyrazili na průzkum do Centra a nakoupili srazová trika, nášivky a další suvenýry. Na hlavní bráně bylo pořád živo a stále přijížděli další a další účastníci. Na 22. hodinu jsme vyrazili na koncert Steve 'n' Seagulls. Už když jsem doma zjistil, že budou hrát nemohl jsem si je na živo nechat ujít a žvanil jsem o tom už cestou. Steve 'n' Seagulls je finská country kapela, hrající bluegrassové verze známých hard rockových a metalových skladeb. A to v pěkným kalupu i s harmonikou a banjem. Například Thunderstruck od AC/DC v jejich podání je famózní. Také jsme vyzkoušeli místní pivo, za mě dobrý. Během koncertu se kolem nás motal nějaký Fin už v náladě a s papírovým podnosem s několika drinky. Po chvíli se zastavil a ptal se kdo jsme. Když jsme mu to řekli, dal nám to pití, o kterém tvrdil, že se jedná o speciální finské pití s tím, že tady měl před chvíli kámoše a že je nemůže najít. Takže, vítejme ve Finsku! :)
Další den se někteří jeli projet po okolí a část zůstala v areálu. Někdo různě coural po kempu a v Centru. Asi bych se měl také zmínit o snídaních, které už několik let jsou zase zdarma ke vstupu. Finové to měli velmi dobře zvládnuté a na snídani nebyly vůbec fronty. Ve velké koncertní hale vydávali vždy dopoledne klasicky balíčky (houska, sýr, šunka, banán, džus, máslo a vejce natvrdo), ale zároveň v celé hale bylo ještě možné dát si kafe, čaj a ovesnou kaši s džemem ve stylu švédských stolů.
Na každé Super Rally je také radost pozorovat různé stroje, na kterých účastníci přijíždějí. Někdy je fakt překvapení, že to vůbec jede. Letos se mi zdálo, že tam bylo víc modelů s prodlouženou přední vidlicí. Jednoznačně se dá říct, že na těchto srazech je hodně modelů, co by u nás rozhodně neprošly technickou.
Odpoledne pár jedinců šlo vyzkoušet teplotu místního jezera, podle všeho byla voda super osvěžující. Tak rozhodně, ještě před měsícem se tady lyžovalo. K večeru jsme vyrazili na sníh a dali závody na igelitovém pytli, který jsme vzali s tím, že něco přineseme a zkoulujeme zbytek. Večer zase klasicky pivko, koncerty apod.
Páteční den se nesl ve znamení pohody a podobných aktivit, jen na sníh už nikdo nechtěl. Zásoby sněhu, ale kvalitně pořád chladily nápoje. V sobotu už se řešilo loučení a balení se závěrečným večírkem. Věcí se samozřejmě během těchto pěti dnů dělo moc, to se musí zažít. Celou dobu bylo kolem 28° C, jen v sobotu odpoledne po bouřce klesla teplota asi o 5° C. V neděli ráno bylo trochu deštivo, takže jsme zabalili stany a počkali až to přejde. Na prvních asi 25 km jsme jeli po mokru, ale už zase bez deště a pak už zase za sluníčka.